Meditující romantik

Hovik Muradian se narodil v roce 1964. Bylo to v Arménii, v hlavním městě Jerevanu, na dohled od biblické hory Ararat, v zemi slunce, hor, kamení, stepní trávy, v zemi s osudem podobným každé malé zemi: s dějinami nadvlády silnějších, s dějinami bojů o samostatnost.

V roce 1964 byla Arménie součástí Sovětského svazu a jmenovala se Arménská sovětská socialistická republika. Po tragickém zemětřesení v roce 1988 hledá mladý umělec naději pro nový život mimo svou zem a po návštěvě Čech roku 1992 se rozhoduje přesídlit do Prahy. Má šťastnou rodinu, ateliér blízko bytu, maluje a vystavuje. Jeho tmavé oči se však dívají přes pavučinu nostalgie, jeho krev ředí meditace a srdce romantika hledá lomené barvy jasu. A také to může být úplně jinak. To si jen hledám alibi pro titulek.

Zastavme se v ateliéru, prohlédněme si obrazy. Hovik Muradian vyrůstal v rodině, kde otec je též malíř, a tak jeho odborné vzdělání (Škola umění Jacoba Kojoiana a Střední umělecká škola Panose Terlemeziana, absolvované v letech 1976-1984 v Jerevanu) bylo iniciováno otcovým vzorem. Kulturní inspirace, hudba, divadlo, literatura atd., je pravděpodobně dědictvím školy a symboly zmíněných umění nacházíme nejen v raných dílech malíře, ale i v pracích pozdějších. Co však umělec opouští záhy, je technika roztírání barev. Pastózní plátna se rychle mění v jemně barevné a ohraničené plochy. Ohraničenost tvarů je typický prvek Muradianových pláten. Někdy je plocha rozdělena geometricky do pravoúhlých obrazců, naopak jindy umělec využívá jakékoliv oblouky v abstraktní seskupení hmoty. Nikdy však nezůstane u tohoto artistního stavu. V kompozici najdeme část figury, aktu, hudebního nástroje, předmětu denní potřeby. Racio nutící k meditaci nacházíme v obrazech ještě pozdějších. Plátno se plní technickými artefakty symbolizujícími čas, řád, ale stejně tak tajemno, snahu poznávat, hledat, klást otázky. Jaké otázky si autor klade, je z obrazů zřejmé.

 Nevím, jestli spatření světa pod biblickou horou Ararat Hovika přibližuje k archetypálním nutkáním po existenci začátku, nebo jestli jeho Noe a scenérie ráje jsou jen kalkulem, ale zmíněné motivy nelze v jeho díle přejít. Nejde jen o exteriér, pozice a gesta postav odkazují na duchovní rozměr sdělení. I výtvarná podoba zvířat má specifickou muradianovskou charakteristiku.

Obrazy Hovika Muradiana nejsou agresivní, mají uklidňovat, tak jako uklidňují jejich autora. Mají smiřovat, jako smiřují jejich autora. Největší důkaz o této teorii přináší do obrazů žena, která je mírná, často s odvrácenou hlavou, s nečitelným obličejem. Ale je-li poskytnut akt celé postavy, vidíme kultivovanost a vyrovnání, až nečekané u čtyřicetiletého umělce. Pro milovníka umění je štěstí, že Hovik Muradian obohatil naši výtvarnou scénu. Obohatil tak nás.

Petr Cincibuch